andělské příběhy

Aduachiel

Bylo pozdní odpoledne, slunce se pomalu chystalo ke spánku. Každou minutou ztrácelo svou sílu.

Evelínka šla lesní cestou, a dívala se na padající listí. Na chvíli se zastavila, neboť uchvátila ji rozmanitost barev. Jeden list zvedla ze země ve chvíli, kdy si podzimní vítr hrál s jejími dlouhými vlasy.

Zadívala se mezi stromy a spatřila cosi, co ji nedovolilo podívat se jinam. Byl to člověk? Evelínka si nebyla jistá. Chvěla se, ne strachy, ale touhou. Zaplavil jí pocit štěstí a lásky, jaký už dlouho nezažila. Začala přemýšlet o svém životě, o své lásce k muži, kterého hluboce milovala, ale nemohla ho mít po svém boku. I on jí miloval, tím si byla Evelínka jistá. Jen neměl odvahu opustit vše, co vybudoval, a odejít za svou láskou, za Evelínkou. Však také šla by s ním na světa kraj, spala by s ním pod širým nebem, jen kdyby mohla být s ním.

"Kéž by mohl být se mnou," pomyslela si.

"Je stále s tebou, ve svých myšlenkách, ve svém srdci," uslyšela hlas tichý a krásný.

V tu chvíli se stromy rozestoupily a Evelínka uviděla anděla, vysokého, hubeného, s běloskvoucími křídly. Přistoupil k ní a zadíval se jí do očí.

"Máš krásné modré oči," pomyslela si.

"Ty máš také krásné oči, neboť se s nimi díváš s láskou. Nedívej se na mé oči, podívej se hlouběji. Podívej se skrze ně na svého milého. Vidíš, jak smutný nyní je? Musí poslouchat nadávky své ženy, snášet její posměšky. Cítí, jak s ním po celý jejich společný život jen manipuluje, ale nic s tím neudělá. Ne, že by nechtěl. Jen je to pro něho velice složité. Ani nevíš, co vše si musí vyslechnout o tobě, neboť ona o tobě ví," odmlčel se.

"Chtěla bych vědět, jak se jmenuješ. To, co mi ukazuješ, moc dobře dávno vím. Jsi snad jeho strážný anděl? A pokud ano, proč něco neuděláš, proč ho necháš trápit? Copak nevidíš, jak rád by šel za mnou, jen kdyby se nebál? Nemůžeš jeho strachy odstranit? Nemůžeš mu ukázat, jak šťastný bude se mnou?"

"Jmenuji se Aduachiel. Dohlížím na to, aby vše odešlo i přišlo v pravý čas. Tak, jako padají listy ze stromů, když nadejde jejich čas, tak i tvůj milý přijde za tebou, až pochopí, že láska je to největší bohatství. Cítí to ve svém srdci, ale... Však víš, znáš jeho myšlenky, znáš jeho samotného. Ale můžeš mu pomoci. Svou láskou. Podpoř ho ve všem, co dělá, stůj mu po boku, i když prožívá život, který nechce. Nastává čas činů, ne jen samotného čekání."

"Dobře, udělám všechno, co budu moci, protože ho miluju víc než svůj vlastní život."

"To je ale chyba. Měla bys milovat sebe i svůj život nejvíce ze všeho, neboť jen tak si zasloužíš prožít šťastnou a dlouhou lásku. Čím více si budeš věřit, čím více budeš věřit vaší lásce i svému milému, tím větší odvahu bude mít k odchodu a zůstat s tebou."

Po těchto slovech Aduachiel odešel. Ještě několikrát se Evelínce zjevil, aby jí vedl a nakonec přivedl k lásce a štěstí. 

Asjanerius

Lucinka chvíli stála v předsíni, beze slova. Stála tam, a přemýšlela, kolik lidských neštěstí je všude okolo ní. Měla v sobě silné pocity, proto se rozhodla zeptat se Asjaneria, proč lidé musí tolik trpět.

Odešla do pokoje a posadila se na zem. Sepjala ruce a počala meditovat.

Ve své meditaci se dostala na krásné místo. Ocitla se uprostřed rozkvetlé louky, která byla poseta nejrůznějšími květinami. Běžela po této louce bosa, bez šatů. Kolem ní poletovali krásní motýli. Užívala si každou vteřinu v přítomnosti této nádhery.

Nemyslela na nic, jen se obklopovala krásou a dokonalostí. Cítila, jak všechny její starosti mizí.

V tom ho uviděla, krásného, mladého… anděla.

V denním světle jen zářil. Kolem něho se rozprostíraly světelné energie.

" Milý Asjanerie, proč spousta lidí tolik trpí? Copak to Bůh nevidí?" zeptala se.

" Ale ano, Bůh vidí vše, co se na Zemi děje. Lidé trpí, jelikož si v minulosti nevážili toho, co jim bylo dáno. Vše dobré brali jako samozřejmost. Nyní musí splatit svůj dluh."řekl Asjanerius.

"Není žádné cesty ven?"ptala se.

"Vždy je cesta z utrpení. Lidé musí poděkovat za vše, co se jim děje, tedy i za to zlé. Musí to však vycházet z jejich srdcí, jen tak prolomí své neštěstí. Lidé touží po materiálním bohatství, po lásce, ideální práci, ale neuvědomují si, že k dosažení musí také něco obětovat."

"Pokud toto lidé dokážou, budou už jen šťastni?" ptala se dál.

"Vždy se najde v srdcích závist, podlost a klam, ale lidé, kteří pochopí, co od nich my andělé žádáme, pocítí nebeskou lásku a nevýslovné štěstí ve své duši."

"Vím, o čem mluvíš. I já jsem nalezla v duši mír, a nyní již nepochybuji. Také vím, že se neděje nic náhodou, vše je naplánováno dlouho před naším narozením. Cítím to správně? Je to tak?"

"Je to přesně tak. Osud má každý člověk předurčen, ale zda se vydá po té správné cestě, záleží již jen na něm. Pokud sejde z cesty, vždy se může vrátit zpět na rozcestí a vydat se po té správné cestě." odpověděl Asjanerius a zmizel.

V tu chvíli zmizela i louka a Lucinka otevřela oči. Opět seděla v pokoji na zemi, ale cítila se již mnohem lépe.

Firl

"Možná se musí pravá láska vybojovat, možná je mi souzeno trpět až do konce života." přemítala Žofinka.

Seděla pod velkým, košatým stromem, dívala se do jeho koruny a poslouchala šelest listů a zpěv ptáků. Najednou zaslechla známou melodii a ucítila vůni fialek. Tato vůně přišla ji tak známá, jistě ji cítila již několikrát ve svém životě.

"Proč jsi tak smutná, proč pláčeš a naříkáš na utrpení?" zeptal se ji hlas, znějící z dálky.

"Nevím, kdo jsi, ale smutná jsem. A naštvaná. Ten, koho jsem milovala, si vzal jinou. Proč to andělé dovolili? Proč mě tak trápí? Co jsem jim udělala? Copak si nezasloužím štěstí? Proč si musel vzít právě jí? Copak nevidí, jaká ve skutečnosti je?" řekla rázným hlasem.

"Nevíš, kdo jsem, a přesto dlím u tebe už hezkou řádku let. Jsem Firl, anděl zamilovaných." řekl hlas.

"Ukaž se mi. Cítím tě, ale nevidím tě."

"To proto, že jsi zaslepena jen svou vlastní touhou a hněvem." řekl hlas.

"Jak nemám být naštvaná? Měl být můj, měla jsem si ho vzít já," řekla Žofina.

"Ne, neměla sis ho vzít, cožpak nedokážeš myslet na nic jiného, než sama na sebe? Miluješ ho vůbec?" zeptal se hlas.

"Miluji ho víc, než cokoliv jiného. Proč jste dopustili, aby si jí vzal?"

"Aby poznal, co v tobě ztratil. Neptáš se na to, zda si na tě vzpomene, zda tě má ve svém srdci. To je hodně smutné."

"Kdyby mě měl ve svém srdci, šel by za mnou. Já bych to udělala třeba hned." odvětila Žofinka.

"Možná ano, možná ne. Nežiješ jeho život, nejdeš po jeho cestách, nevíš, co právě prožívá. Nevíš, jak se cítí, co by si přál, co by chtěl udělat. Nevíš nic o jeho životě. Vidíš jen to, že tys sama a on s ní. Nevíš, proč si jí vzal a ani netušíš, že vše je k dobrému pro váš další společný život."

"Jak to může být dobré pro náš společný život? Copak jí opustí?" osmělila se trošku radostněji zeptat Žofinka.

"A od čeho jsem tu potom já? Myslíš, že bych byl u tebe, kdybys nepotřebovala mou pomoc? Dodávám odvahu k prvnímu kroku každého člověka, který má v srdci lásku, ale neodvažuje se vykročit a zanechat za sebou vše. I tvého milého obklopuji odvahou, až má energie rozprostře se kolem něho a prostoupí ho zcela, pak nebude se bát ničeho a vykročí za tebou." řekl hlas.

"Nevěděla jsem, kdo jsi, ani proč tě pořád cítím. Dáváš i mně odvahu?"

"Nepotřebuješ odvahu. Pokud se rozhodneš jít jinou cestou, za jinou láskou, nebudu ti bránit. Nesmím. Budu však u tvého milého až do doby, kdy si to ty sama budeš přát."

"Nechci milovat nikoho jiného. Nedokážu na něho zapomenout. Nejde mi to. Tolikrát jsem se o to snažila, ale já to asi neumím."

"Nebo nechceš zapomenout. Cítíš touhu z jeho srdce. Pomohu ti, ale i ty mu můžeš pomoci."

Jak mu můžu pomoci, když pro mě nemá kloudného slova? Když nedokáže se mi podívat do očí?" zeptala se.

"Svou láskou, neboť láska je nejmocnějším kouzlem. Pokud ho skutečně miluješ, pak přijde za tebou, pokud je tvá láska sobecká, budeš čekat ještě mnoho let, než si uvědomíš hodnotu pravé lásky."

A s touto poslední větou Firl zmizel.  

Chajel

Janička celá nedočkavá očekávala svůj den D. Těšila se na tento den, neboť si měla vzít muže, který jí nade všechno miloval, stejně jako ona jeho. Nepotřebovala žádat andílky, neboť si byla tímto mužem jistá, stejně jako sebou. Neznali se dlouho, jen pár let, ale i tato doba jí připadala jako věčnost.

Když přišel den svatby, oblékla se do běloskvoucích šatů, načesaná a načančaná. Chtěla být nejkrásnější nevěstou ze všech. Toto se jí také podařilo - zářila víc, než sluníčko na letním nebi, které ji na cestu do kostela doprovázelo.

I ženichovi to moc slušelo, zářil štěstím a pohodou, jen jeho maminka usedavě plakala. Ne však proto, že by neměla Janičku ráda, ale proto, že svého jediného syna odevzdává do jejích rukou. Už to nebude její malý synáček, teď už bude mít vlastní život.

Janička viděla všechny andílky, kteří jí doprovázeli, avšak jednoho andílka neviděla, a byla moc smutná. Těšila se nejen na svatbu a svatební noc, ale taky na svatební cestu. Nebyla majetnická, ale cestovat jako vdaná žena jí tak moc vzrušovalo.

Nebyla si jistá, zda se jí i toto přání splní, než přijdou na řadu miminka. Tak moc toužila naposledy si užít se svým milým. Často o svatební cestě vyprávěl, představovala si místa, která spolu navštíví. A Chajel ne a ne přijít.

Ráno, po svatební noci, kdy toho ani jeden moc nenaspal, a její nynější manžel již spal, usedla a přivolala Chajela. Ten její volání očekával.

"Proč jsi nebyl na mé svatbě, nesouhlasíš snad s ní?" ptala se smutně.

"Souhlasím, lépe sis vybrat nemohla. Věděl jsem, že si mě přivoláš, i já se díval na tvůj velký den a byl šťastný."

"Chtěla bych jet na místa, o kterých mi můj milý vyprávěl. Myslíš, že splní, co mi slíbil?"

"Přej si, a já ti tvé přání vyplním. Tvůj choť má teď mnoho práce, ale zatím o tom nemá ani zdání. Pozdržím jeho povinnosti, obejdou se pár týdnů bez něho, a vy se vypravíte na cestu snů."

"Věřím ti a děkuji." S těmito slovy se vrátila do postele a usnula.

Když se vzbudila, nevěděla, zda to byl sen, nebo opravdu mluvila s Chajelem. Nechtěla se tím zabývat, cítila, že se jí její přání splní.

Jak Chajel řekl, tak se také stalo. Sotva se probudila, zvonil telefon. Její milý byl již dávno v práci, a volal. Měla neblahé tušení, že se jí to všechno nezdálo a že ze svatební cesty nic nebude. A nemýlila se. Vše, co jí Chajel vyprávěl, se skutečně stalo. Hodila to však za hlavu.

"Vždyť toto se mělo stát. Za pár dní vyrazíme na naši cestu a nic nám v tom nezabrání. Vím to." pomyslela si v duchu.

Vyplnilo se vše, co Chajel řekl. Za pár dní se již Janička s Josífkem chystali na svatební cestu, a prožili spolu nejedno dobrodružství. 

Gogolchon

Jiřík vyrazil do přírody, jako každé ráno. Prozkoumával neznámý kus pralesa, kam se nikdo jiný neodvážil vkročit. Už i proto, že nikdo nevěděl, jaká nebezpečná zvířata zde mohou přebývat. Měl na starosti sběr vzorků, ale zajímavější pro něj byli malí živočichové, kteří se nikde jinde neobjevují. Najde je? Tuto otázku si pokládal několikrát. Tak rád by našel něco nového, druh, který by ohromil svět.

Pohyboval se velice tiše, aby nikoho nevyplašil. Prosil Gogolchona, aby mu ukázal cestu k novému objevu.

Prodíral se pralesem, když tu mu něco přistálo na límci kabátu. Opatrně si ho sundal, a uviděl nádherného pavoučka, kterého nikdy dřív neviděl, ani o něm neslyšel. Konečně mohl mít něco, co by mohl představit také ostatním.

"Gogolchone, tak barevného pavoučka jsem nikdy neviděl, a myslím, že ani nikdo ostatní."

"Nikdy ho nespatřilo lidské oko, tys první, ale dej pozor, za jeho krásou ukrývá se velké nebezpečí," odpověděl Gogolchon.

Jiřík ničeho nedbal, otevřel zkumavku a pavoučka polapil. Ten, cítíce nebezpečí, začal měnit barvy. Jiřík nevěřícně na tento div díval se, a vydal se zpátky.

"Tuto nádheru nespatří lidské oko, není ti souzeno pochlubit se jím, neboť by mohl zahubit mnoho lidí. Patří sem, ani nás anděly nemůžeš chytit a vystavovat. Patříme do Ráje, stejně jako tento pavouček má svůj ráj zde. Odnes ho zpět, kdes ho našel."

Jiříkovi se do toho nechtělo, a tak neuposlechl.

"Ještě jednou tě žádám, vrať ho zpátky, neposlouchej své nízké pudy, kdy pochlubit se jím toužíš. Měl by sis více vážit života tohoto tvora, než být chamtivý po slávě a bohatství."

Jiřík se nad sebou zamyslel a odnesl ho zpět. Vypustil ho do přírody a v poklidu odešel. Do této oblasti se už nikdy nevrátil, protože věděl, že jeho chtíč je větší než pokora v jeho srdci.

Avšak Gogolchon se mu odměnil. Dal mu něco, co mohl ukázat celému světu, a Jiřík odmítl chválu, která mu náležela, a rozhodl se zůstat v utajení. Tak byla bez něho představena rostlinka, která tu přebývala od dávných věků. A tato rostlinka dodnes léčí mnohé lidské neduhy. 

Imel

Toto není ani tak příběh anděla při setkání s člověkem, ale přesto mě žádá, abych také o něm napsala příběh. Myslím, že Imel je velice důležitý anděl zvláště v dnešní době.

Povolán je vždy, když je to zapotřebí. Povolán byl proti moru, proti španělské chřipce, a mnoho dalších nákaz, které mohly vyhladit svět.

Imel je anděl nevšední, kdy většinu času odpočívá a nic nedělá. Žije v nebeské kukle, a když je na Zemi nejhůře, je povolán, aby bojoval s nákazou a vyhubil ji. Není však povolán okamžitě, kdy nákaza započne, ale ve chvíli, kdy to již lidstvo není schopné zvládnou samo. Jak sám s oblibou říká, každou nákazu si zasloužíme, za svá ega, závist, nenávist jeden k druhému, za náš chtíč, za hříchy, které pácháme nejen na sobě samých, ale i na matičce Zemi. Máme se poučit, a pokud Nebeský pohár trpělivosti přeteče, pak přichází rána, nyní tedy covidová rána, i když tato nákaza byla částečně vytvořena v laboratoři, a i kdyby nebyla, stejně by nás postihla. Stejně jako za několik desítek let přijde další rána, která by už mohla vyhladit téměř všechny na Zemi.

Tato rána je tu k naší nápravě, k našemu poučení. Myslíme si, že jsme pány tvorstva, že můžeme všechno, ale tak to není. Jsme nicotní jako šváby, které hubíme, stejně se množíme a jsme možná ještě horší. Jsme jako paraziti, myslící si, že nad vším zvítězíme. Ze srdcí lidí vytrácí se obyčejné věci, jako je láska, vstřícnost, ochota pomoci jeden druhému. Vymlouváme se na nedostatek času, ale pro sebe ho vždy máme. Pro to, co je pro nás důležité. Ale je to skutečně důležité? Na co jsou domy, moře peněz, tituly, když nahoru si je stejně nevezmeme. Na co nám toto vše je, když pozbýváme na lidskosti, vlídném slově, úsměvu. Když vše je důležitější, než ostatní lidé, zvířátka.

Ano, hodně lidí myslí na sebe, na své požitky, a nevěnují pozornost důležitým věcem. Kdy jste se naposledy ujali mrznoucího nebo opuštěného zvířátka? Kdy jste dali lásku, skutečnou lásku a čas svému pejskovi nebo jinému zvířátku, které je s vámi moc rádo, i když ho odbýváte? Kdy jste naposledy zasadili jeden jediný strom, aby se nám všem dobře dýchalo? Kdy jste naposledy šli do přírody, aniž byste vyhodili vajgla, plechovku, igelit od svačiny, nebo nekopali do hub, které nejsou pro nás jedlé? Kdy jste naposledy… takto bych mohla pokračovat dále. Sáhněte si do svého svědomí a povězte po pravdě, co vy děláte pro přírodu? Pak se divíte, že se na nás příroda hněvá, že nám oplácí stejnou mincí. Ne, to se vám nelíbí, tato nákaza se vám nelíbí, a přitom si za ni můžeme sami, nebo aspoň většina z nás.

Imel je velký bojovník, a vše, co jsem napsala v tomto článku, jsou jeho myšlenky, jeho slova, i když jsem je ladila tak, aby byla srozumitelná. Tedy není to slovo po slovu, ale podstata tam zůstává stejná.

Pomozme tedy Imelovi v tomto nelehkém úkolu, změňme se, buďte k sobě milejší, respektujme nařízení, která nám občas připadají absurdní, abychom brzy mohli volně dýchat, bez obav z nákazy, bez obav o zdraví našich blízkých, rodičů, sourozenců, dětí.

Žádám vás jménem Imela o toto vše. A je jen na vás, zda mu pomůžete, nebo zda bude tato nákaza zde desetiletí.

Janiel

Apolenka byla velice unavená. Neměla sílu na nic, špatná nálada ji provázela dnem i nocí. Chtěla již zažít v životě také trošku štěstí.

"Janieli, proč mě Bůh trestá? Žádala jsem ho o miminko, o dítě, které by bylo šťastné.", vzlykala Apolenka.

"Bůh ti tvé přání splnil, máš velice šťastné dítě."

"Postižené dítě nemůže být přeci šťastné. Proč není můj syn zdravý tak, jako ostatní děti?" ptala se Apolenka.

"Slabomyslní duchem jsou vyvolení a velice šťastni. Neznají skutečnou bolest, nedokážou si uvědomit zlo ostatních lidí. Věděla jsi moc dobře, že žádná dušička pro tebe a tvého muže připravena nebyla. Přesto jsi žádala zázrak, chtěla jsi dítě, i když jsi byla upozorněna, že ti to v tomto životě souzeno není. Ve slabé chvilce, v důležité chvilce, řekla jsi, že postarala by ses třeba o postižené dítě, jen kdyby ti ho náš pán seslal. Nevzpomínáš si na to?" zeptal se Janiel

"Ano, pamatuji si na to, řekla jsem to jen tak, ale v hloubi duše jsem si přála děťátko naprosto zdravé."

"Vyřkla jsi to v slzách, a tato žádost byla vyslyšena. Pokud neměla bys toto přání, pak by ti nikdy splněno nebylo. Je to stejné jako s květinami, o které se tak staráš. Z nemocného semínka nevykvetla ti krásná květina, vzpomínáš? A přesto i o tuto květinu se s láskou staráš. Tvůj syn má v sobě anděla. Tvůj syn jednoho dne postaví se na nohy, ale musíš mu dát hodně lásky. Přesto nebude chytrý pro tento svět, ale otevře cestu andělům na Zem, to je jeho úkol. Pomůže mnoha lidem, aniž by si to uvědomoval, zlo lidí nepocítí, nedokáže ho rozeznat, a tak nebude se trápit zlobou lidí."

"Dej mi tedy sílu naučit ho vše, co bude potřebovat k životu."

"Vnímat nás, anděly, ho nenaučíš, a přesto věz, že děláme mu společnost a on nás vidí i slyší. Můžeš ho naučit vše z lidského světa, ale Boží svět má ve svých rukách jen on sám. Naslouchej mu, a dozvíš se mnohé. Mluvíš s ním, a když se ti snaží vyprávět o nás, neposloucháš. V myšlenkách se jen trápíš, ale věz, že tvůj syn je šťastnější s duší svobodnou. Netrap se pro něho, je dítětem Božím, a tak bude přijat do nebeského náručí, až přijde jeho čas. Přijmi ho i svůj úděl, a dobře se ti povede. Nebudeš strádat."

"Děkuji ti, Janieli. Co můžu udělat teď, v tuto chvílli?"

"Miluješ svého syna, nevšímej si ostatních, kteří se mu smějí, neboť oni nevědí, co činí. Miluj ho jako anděla, jako svůj poklad, neboť tím ve skutečnosti je. Nedej na řeči ostatních, podívej se do svého srdce. Tam najdeš odpovědi, tam najdeš svého syna takového, jaký je. Projevuje ti spoustu lásky, a tato láska je větší, než cokoliv jiného. Jeho láska uzdravuje, vzpomeň si, jak jsi byla nemocná, přišel k tobě, celou noc se ti tiskl na prsa a tys ráno vstala bez bolestí. Takovou moc má tvůj syn, vyléčil tě svou velkou láskou. A to není zrovna málo."

"Ne, to není. Mrzí mě, že jsem měla takové myšlenky. Bylo to z žalu, když vidím jiné děti, zdravé, jak si hrají a dovádějí. Nedívala jsem se i na druhou stránku, jak svým rodičům nadávají, neposlouchají, vynucují si vše. To můj syn nikdy neudělal. Vždy, když mi bylo špatně, přišel ke mně a objal mě, pusinkoval. Máš pravdu, je to můj největší poklad a já bych ho nikdy nevyměnila. Ať si ostatní říkají, co chtějí. Děkuji ti, Janieli, za tvá slova. Pochopila jsem a přijímám svůj osud i svého syna takového, jaký je."

Po těchto slovech Janiel zmizel. Věděl, že Apolenka dál se starat o svého syna bude, a dá mu mnohem více lásky, než kdykoliv předtím. 

Jazar

Bylo krásné, slunečné léto, a Johanka přemýšlela, kam půjde. Toužila po lásce, ale ne jen tak ledajaké. Muž, do kterého se zamilovala, choval se k ní chladně a s nezájmem. Probrečela mnoho dní i nocí, až si jednoho dne řekla, že s tím něco udělá. Toužila po jeho lásce, po jeho objetí, a byla ochotná vše, co měla, obětovat, aby jí miloval tak, jako ona jeho.

"Jazare, andílku lásky, prosím, dokážeš rozehřát každé srdce, dokážeš ukázat lidem skutečnou lásku. Dokážeš změnit lidské srdce kamenné, co mám dělat, aby mě Lojzíček miloval, jako já jeho?"

"Podívej se, Johanko, na sebe, jak žiješ. Skutečně si myslíš, že by mohl milovat trosku a hromádku neštěstí? Milovala bys ty takového člověka? Bez energie, bez jediné jiskřičky?"

"Kdyby to byl Lojzíček, milovala bych ho."

"To si jen namlouváš. Mohu rozhořet jeho srdce, by toužilo jen po tobě, ale pokud budeš uplakaná, bez života, nikdy si tě nevšimne."

"Co mám tedy udělat, aby si mě všimnul?"

"Své přání jsi vyslovila. Teď zbývá jediné - miluj sebe, jako bys milovala jeho. Jdi a buď mu nablízku. Pokud nebudeš mu na očích, mohl by se zamilovat do jiné. Rozprostřu kolem tebe velkou záři, by si tě všiml, by zamiloval se jen do tebe. Ale musíš pro to taky něco udělat. Pokud budeš se jen modlit, plakat, pak jeho lásku nikdy nezískáš. Bav se, raduj se ze života, vždyť život je tak krásný. Tuto radost pocítí i Lojzíček, a bude chtít ji sdílet právě s tebou. Neboj se ničeho, netrap se jeho nezájmem, neboť ten pomine.," odpověděl Jazar.

"Udělám všechno, co mi radíš, jen ať už jsem s ním," řekla zvesela Johanka.

Pár dní potulovala se kolem svého milého, by ji stále měl na očích, avšak ne bezcílně. Vždy s úsměvem na tváři, zdravila kolemjdoucí lidi, rozdávala úsměvy na všechny strany. I Lojzíčkovi, který vždy se jen na ní mračil. Jednoho dne však opětoval její úsměv, v tu chvíli Johanka se osmělila a pozvala Lojzíčka do kavárny. A k překvapení Johanky Lojzíček její nabídku přijal. Měli si co povídat, nemohl z ní spustit oči. Nyní uviděl Johanku takovou, jaká byla. Krásnou, zábavnou, usměvavou. A první pusa na sebe nenechala dlouho čekat. 

Mahananel

Josífek byl velmi smutný, protože žádné děvče o něho nemělo zájem. Připadal si jiný. Jeho myšlenky často soustředily se na dívky z okolí, žádná však o něj ani pohledem nezavadila. Začal se nenávidět, neměl se rád. Nic mu nečinilo potěšení. Neměl radost ani ze své práce, i když stále vstoupal vzhůru. Ani jeho postavení, ani jeho peníze žádnou dívku nepřesvědčily, aby ho milovali.

Měl dovolenou a hodně času přemýšlet o svém životě. Maminka jeho měla tatínka, i když se často hádali, sestra měla manžela, a on stále nikoho. Šel lesem, díval se na ptáky, jak poletují spolu a záviděl jim. Jejich lásku, blízkost, volnost.

Před ním objevilo se světlo a z tohoto světla začal vystupovat krásný anděl.

"Kdo jsi?" zeptal se, i když odpověď nečekal. Tak, jako lidé neodpovídali mu často, nečekal to ani nyní.

"Jsem Mahananel. Jsem tu, abych ti dal do srdce mnoho lásky. Trápí tě, že nemáš dívku, pro kterou bys mohl žít, která by tě milovala."

"Nemám. Připadám si jako prašivý. Nevím, čím to je, nejsem přeci tak ošklivý. Jsem úspěšný, ale to k životu nestačí." řekl Josífek.

"Musíš začít u sebe. Každé ráno, když se podíváš do zrcadla, jsi nespokojen. Nedbáš se o sebe tak, jak by sis zasloužil." pravil Mahananel.

"Jak mám o sebe dbát, když žádnou nemám?" ptal se Josífek dál.

"Copak bys miloval někoho, jako jsi ty? Pověz mi upřímně, pokud potkal bys dívku, která by se mračila na celý svět, miloval bys ji? Pokud by dávala najevo, jak moc málo znamená?"

"To nevím. Třeba bych se jí snažil rozveselit." řekl Josífek.

"Ne, nesnažil. Žiješ v černém mraku, který ostatní lidé vnímají. Neusměješ se, tvůj pohled bodá. Raduj se ze života a dívka, na kterou čekáš, přijde. Potkáš ji, až si sebe začneš vážit. Až přestaneš závidět ostatním jejich štěstí. Jsi úspěšný, dáváš do své práce lásku, dej lásku tedy i sobě samému. Usměj se na sebe, vyraz do společnosti, dělej co tě baví. Před počítačem těžko nějakou slušnou dívku najdeš Nehledej, jen pluj. Nech se unášet krásnými pocity a uvidíš, že i na tebe usměje se štěstí."

Po těchto slovech ztratil se anděl i světlo, kterým ukázal se Josífkovi. Josífek dlouho přemýšlel o jeho slovech. Rozhodl se změnit svůj pohled na život a nebýt sám. Ne, netoužil najednou po lásce, ale mít po boku někoho, kdo bude sám sebou, kdo nebude se chtít měnit, kdo zaslouží si jeho lásku. A v ten den začal u sebe. Netrvalo dlouho, a Mahananel přivedl do jeho života dívku, která byla sice prostořeká, nenechala si nic líbit, ale Josífek byl šťastný. Měl se ke komu vracet, najednou mu bylo jedno, zda přijde o práci, o postavení, nebál se o sebe a svou budoucnost. Staral se jen o to, aby byla jeho dívka šťastná a spokojená.

Meher

"Pláču a nemůžu svůj pláč utišit. Proč mě zradil ten, komu jsem tak moc věřila? Copak se nenajde jediný andílek, který by mě utěšil?" vzlykala Janička.

"Jsem tu a usuším tvé slzy. Pověz mi, proč se cítíš zrazena? Cožpak jsi udělala vše pro to, aby se tak nestalo?" zeptal se Meher.

Janička tiše seděla, slzy jí tekly po tváři. Měla zlost, možná na něho, možná sama na sebe, zlobila se i na andílky.

" Chtěla jsem být šťastná, a ve chvíli, kdy jsem i byla, mě opustil. Zradil naší lásku, porušil své sliby. Říkal, jak mě miluje, ale copak člověk opustí jiného člověka, když ho skutečně miluje?" vzlykala.

" Abys pochopila cestu jiného člověka, jeho jednání, jeho sny a touhy, musíš projít jeho cestou. Pláčeš, že opustil tě, ale podívej se na svůj život, na váš vztah, co jsi pro to ty sama udělala?"

" Chtěla jsem pro něho to nejlepší, chtěla jsem, aby byl šťastný. Brala jsem ho na místa, kam by se nikdy nedostal, dělalo mi radost vidět ho, jak je šťastný."

" Zkus se na chvíli ponořit do jeho pocitů. Dala jsi mu všechno, po čem toužil, ale nedala jsi to spíše jen sama sobě? Nemůžeš učinit člověka šťastným proti jeho vůli, drahé dary jsou nicotné. Láska je to, co člověk hledá, a hledal to i tvůj přítel. Být chvíli s tebou, šel by s tebou na kraj světa, spal pod mostem. Nestál o žádný přepych, stál o tebe, o tvou pozornost, ale také o svou svobodu. Vezmi si jeho boty a projdi jeho cestu. Cestu bez možnosti rozhodování. Dala jsi mu zlatou klec, a v té cítil se šťastný pouze chvíli. Chtěl také něco vedle tebe dokázat, být sám sebou, jen tak ležet pod hvězdami a pozorovat měsíc, jít bosky ranní rosou. Toužil po obyčejných věcech, nelákalo ho nic z toho, kam jsi ho vedla."

" Copak nemůžu dát člověku, na kterém mi záleží, vše?" vzlykala Janička.

" Ale to víš, že můžeš. Chtěl být jen sám sebou, občas udělat chybu, naštvat tě, aby si tě mohl udobřovat, plánovat s tebou budoucnost, ale jen s tebou, bez všeho pozlátka." odpověděl Meher. "Nezradil tě, jen chtěl volně dýchat. Šel svou vlastní cestou a ty se na ní musíš vydat také. Jdi, zažívej obyčejné věci, bav se, poznej, že největším bohatstvím je láska. Lidé, kteří nemají nic, jsou mnohem šťastnější. Nikdy se nepodívají do vzdálených míst, nikdy si nekoupí přepychové šaty. Ale jsou šťastni, že mají jeden druhého. Štěstí druhého se měří jinými dary, než materiálními, štěstí druhého nastupuje, když zachová se svoboda. Tys jeho svobodu pohřbila. Zamysli se nad tím vším, až dojdeš poznání, můžeš být šťastná."

" Já to nikdy nedokážu. Pro mě jsou tyto věci důležité. Ráda se obklopuji krásnými věcmi, ráda chodím do společnosti lidí, kteří něco znamenají."

" Jsou tyto věci důležitější než láska, než pohlazení, objetí?" zeptal se Meher.

" Chtěla bych lásku i všechno ostatní," řekla Janička rázně.

" Jen s láskou přichází vše. Bez lásky tě věci, kterými se obklopuješ, nebudou těšit."

" To se mám všeho vzdát?" zeptala se.

" Ne, vzdávat se ničeho nemusíš. Jen je nedávej na odiv. Neboť tyto věci jsou velice pomíjivé. Můžeš se z nich radovat, ale skutečnou radost z nich nemáš. Můžeš je dávat na odiv, a dočkáš se jen závisti ostatních. Ale tobě není co závidět. Nemáš lásku ve svém srdci, bezpodmínečnou lásku, obyčejnou lásku, která je tak důležitá pro každý lidský život."

S těmito slovy Meher odešel a Janička zamyslela se sama nad sebou. 

Michael

Evelínka se v noci probudila, a nebylo jí vůbec dobře. Začala přemýšlet o svém životě na tomto světě, a chtělo se jí umřít. Nevěděla jak, ale to v tu chvíli nebylo podstatné.

Posadila se na posteli a zavolala svého anděla strážného.

"Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu."

Sepjala ruce a zvolala podruhé:

"Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu."

Zadívala se do temného kouta blízko své postele a zvolala potřetí:

"Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu."

Náhle se celý pokoj rozjasnil, a vstoupil ten, kterého tak úpěnlivě volala.

"Co si přeješ, maličká?" zeptal se archanděl.

"Již na tomto světě nechci déle žít, ale jsem moc slabá na to, abych to ukončila sama. Můžeš mi s tím pomoci?" odpověděla.

Archanděl se zamračil a zakroutil hlavou.

"Nesmíš skončit se svým životem svou vlastní rukou, ani bys na takové věci neměla myslet. Nikdy by ses nedostala k nám, ale byla bys zatracena." zlobil se.

"Ale co mám tedy dělat?" zeptala se.

"Svůj úkol znáš. Jdi, a pomáhej potřebným. Na světě je spousta lidí, kteří tě potřebují. Mnozí z nich jsou na tom hůře než ty. Ale to už víš, poznala jsi mnoho bolesti své i cizí. Je na čase věnovat se pomoci naplno, obětovat tomu celý svůj život."

"Ano." zašeptala Evelínka.

V ten okamžik archanděl zmizel. Pokoj potemněl, jen na stěně zůstala svatozář, která se změnila ve dvě nuly, které se po chvíli ztratily.

Evelínka věděla, že má věnovat pozornost právě pomoci lidem, bez odkladů.

Znova se položila na lůžko a usnula. Zdál se jí krásný sen o jejím poslání.

Ráno ji probudil zvonek u dveří. Oblékla si župan a šla otevřít. Ve dveřích stála mladá žena, oči měla zalité slzami.

"Udělala byste si na mě čas?" zeptala se s rozpaky, když viděla Evelínku v županu.

Ta ani na okamžik nezaváhala a pozvala mladou ženu dál.

Usadila ji do pokoje a šla udělat čaj. Mezitím se oblékla a spěšně učesala.

Posadila se naproti ženě a vzala do rukou karty. Požádala jí, aby je zamíchala.

Při rozložení karet viděla příběh plný utrpení, smutku a slz. Najednou jí bylo do pláče.

Evelínka se v noci probudila, a nebylo jí vůbec dobře. Začala přemýšlet o svém životě na tomto světě, a chtělo se jí umřít. Nevěděla jak, ale to v tu chvíli nebylo podstatné.

Posadila se na posteli a zavolala svého anděla strážného.

"Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu."

Sepjala ruce a zvolala podruhé:

"Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu."

Zadívala se do temného kouta blízko své postele a zvolala potřetí:

"Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu."

Náhle se celý pokoj rozjasnil, a vstoupil ten, kterého tak úpěnlivě volala.

"Co si přeješ, maličká?" zeptal se archanděl.

"Již na tomto světě nechci déle žít, ale jsem moc slabá na to, abych to ukončila sama. Můžeš mi s tím pomoci?" odpověděla.

Archanděl se zamračil a zakroutil hlavou.

"Nesmíš skončit se svým životem svou vlastní rukou, ani bys na takové věci neměla myslet. Nikdy by ses nedostala k nám, ale byla bys zatracena." zlobil se.

"Ale co mám tedy dělat?" zeptala se.

"Svůj úkol znáš. Jdi, a pomáhej potřebným. Na světě je spousta lidí, kteří tě potřebují. Mnozí z nich jsou na tom hůře než ty. Ale to už víš, poznala jsi mnoho bolesti své i cizí. Je na čase věnovat se pomoci naplno, obětovat tomu celý svůj život."

"Ano."zašeptala Evelínka.

V ten okamžik archanděl zmizel. Pokoj potemněl, jen na stěně zůstala svatozář, která se změnila ve dvě nuly, které se po chvíli ztratily.

Evelínka věděla, že má věnovat pozornost právě pomoci lidem, bez odkladů.

Znova se položila na lůžko a usnula. Zdál se jí krásný sen o jejím poslání.

Ráno ji probudil zvonek u dveří. Oblékla si župan a šla otevřít. Ve dveřích stála mladá žena, oči měla zalité slzami.

"Udělala byste si na mě čas?"zeptala se s rozpaky, když viděla Evelínku v županu.

Ta ani na okamžik nezaváhala a pozvala mladou ženu dál.

Usadila ji do pokoje a šla udělat čaj. Mezitím se oblékla a spěšně učesala.

Posadila se naproti ženě a vzala do rukou karty. Požádala jí, aby je zamíchala.

Při rozložení karet viděla příběh plný utrpení, smutku a slz. Najednou jí bylo do pláče.

Nilajha

Markétka seděla tiše a bez hnutí u svého stolu, a marně přemýšlela, kde udělala chybu. Tento smutek přivedl k ní anděla Nilajhu.

"Proč pláčeš, Markétko?" zeptal se anděl.

" Ztratila jsem to nejcennější, co jsem měla. Byli jsme si souzeni, pro Gustava bych udělala všechno. Jenže on se sebral a odešel. Bez jediného slova, bez slůvka vysvětlení. Byli jsme šťastni, a on mě opustil. Neměl k tomu vůbec žádný důvod." Odpověděla Markétka.

"Vážně nebyl důvod? Vždy je důvod k rozchodu, jen vzpomínej."

Markétka seděla a marně vzpomínala, co mohla udělat špatně. Ať přemýšlela, jak přemýšlela, na nic nemohla přijít.

"Vždycky jsem mu ve všem vyhověla, starala jsem se, aby mu nic nechybělo. Nemůžu přijít na žádný důvod. Nikdy jsem mu neodporovala, mohl dělat, co chtěl, a jak to chtěl." Vzlykala Markétka.

"No vidíš, dusila jsi ho svou láskou. Jen si vzpomeň, jak jsi se kolem něho točila, kolikrát ti bylo mnoho záležitostí nepříjemné, třeba jak se díval za jinými ženami, jak s nimi flirtoval."

"To je pravda," odpověděla Markétka a pokračovala. "Nemůžu bez něj žít, nedokážu si život bez něj představit. Vrať mi ho zpátky, jestli můžeš."

Nilajha se zadíval do jejích hnědých očí. "Nemohu ti vrátit to, co je už dávno mrtvé. Mohu ti dát novou lásku, pokud se i ty změníš. Vztah není jen o dávání, ale také o braní. To se musíš naučit. Jinak každý tvůj vztah skončí stejně."

"Ale jak se mám naučit něco, co neumím? Jsem zvyklá dávat, rozdat se pro lásku."

"Všeho moc škodí. Kolikrát jsi se Gustava zeptala, co on by chtěl? Skutečně chtěl?" zeptal se Nilajha.

"Nikdy jsem se neptala, brala jsem to jako samozřejmost." Odpověděla Markétka.

"Měla bys nechat muže být také mužem. Postavila ses do role matky. Zpočátku se mu to líbilo, ale pak už čím dál tím méně. Začal se dusit tvou láskou. Nenaučila ses poslouchat také toho druhého. A to se nyní musíš také naučit. Pokud to dokážeš, obdržíš velkou lásku i štěstí, dočkáš se vytouženého miminka. To pak můžeš opatrovat s láskou, ale i jeho budeš muset nechat jít svým životem, jednoho dne." Pravil Nilajla.

"Dobře, já se o to pokusím, ale kde mám začít?" ptala se Markétka.

"Začni u sebe. Odepři si to, co máš nejraději. Zkus odolat pokušení, a nech věci jen tak plynout. Máš tendenci vše řídit, pomáhat, to není špatné, ale je třeba také myslet nejen na to, jak to chceš ty, ale také na to, jak to chtějí ostatní. Ráda jíš sladké. Představ si, že čokoláda, která nyní leží před tebou, je tvůj partner. A nechce být sněden. Dívej se na ni s láskou, ale nech jí žít. Pokud to dokážeš na takovýchto maličkostech, pak to dokážeš i v novém vztahu. Gustav má už jinou cestu, kterou si vybral, tak ho nech odejít i ze svého srdce."

"Bude to těžké, ale zkusím to. Nikdy jsem si nemyslela, že je to chyba, to, jak se chovám, ale v tvých slovech je hodně pravdy. Uvidím tě ještě někdy?" ptala se Markétka.

"Uvidíš mě opět, až zvládneš sama sebe, pak přinesu ti vizi tvého nastávajícího." Odpověděl Nilajha a s těmito slovy odešel.

Nitika

Seděla Rozárka na mezi a v rukách se jí blýskal malý kamínek. Našla ho zcela nečekaně, a upoutal ji svou krásnou modrou barvou. Přemýšlela, co je to za znamení, proč zrovna ona tak krásný kamínek našla. Věděla, že v kamenech je ukrytá velká síla, avšak nevěděla, jak by ji správně aktivovala.

"Ptám se já, ptám, jak probudit v tobě tvou léčivou sílu, magickou moc," vyprávěla si s kamínkem.

Uslyšel to Nitika, strážce všech léčivých kamenů a promluvil velice tiše.

" Stačí vdechnout kamínku život, očistit ho proudem pramenité vody a vzít do svých dlaní. Čím více lásky mu dáš, tím více síly v sobě bude mít."

" Je tu někdo?" zeptala se Rozárka. "Jako bych slyšela slaboučký hlásek, zvonivý, krásný."

"Jsem andělem léčivé moci všech kamínků, zavolala mě tvá otázka, na kterou hledáš odpověď." řekl Nitika.

"Opravdu je toto stačí, aby byl kouzelný?" ptala se dál Rozárka.

"Půjč mi ten kamínek, vdechnu mu život, ale starat se o něj pak s láskou musíš sama, aby si život udržel, aby mohl být užitečný pro mnohá trápení," řekl tiše Nitika.

Nitika zjevil se před Rozárkou v celé své kráse. Obdivovala jeho ladnost, světlounce fialovou energii, jeho nádherně bílá křídla i vlásky. V první chvíli nemohla se ani pohnout, jak byla okouzlena. Dívala se do Nitikových světlounce modrých očí s velkým úžasem. Po chvíli podala Nitikovi svůj kamínek. Nitika na něj dýchnul a kamínek se rozzářil, jako slunce za teplého letního dne. Držel ho ve svých dlaních, až opadla jeho záře a podal kamínek zpět Rozárce.

"Děkuji ti, že jsi mi pomohl. Můžu se tě zeptat, na co kamínek můžu použít?" zeptala se tiše Rozárka.

"Kamínek bude chránit každého, v jehož blízkosti se objeví. Otevírá lidská srdce a naplňuje je láskou. Dej však pozor, komu ho půjčuješ, zlým lidem naopak ještě více ublíží," řekl Nitika a s těmito slovy zmizel.

Rozárka ještě chvíli seděla, pak vstala a došla k lesnímu potůčku, aby kamínek umyla. Pak si jej vložila na srdce a odcházela spokojeně domů. 

Prachiel

Naděnka seděla na zápraží a nervózně pokyvovala nohama. Toužila po lásce, ale ta stále nepřicházela. Dívala se kolem na zamilované dvojice, jak míjeli jí i její samotu. V duchu jim lásku záviděla, i když nevěděla, co tyto dvojice vlastně prožívají v soukromí. Přesto, jak se k sobě měli, přimělo ji to přemýšlet sama nad sebou.

"Proč já jsem vlastně stále tak sama? Copak nemám nárok být také šťastná, nemám být již nikdy milována?"

" Ještě sis nevybrala toho, kdo by byl hoden tvé lásky. Toužíš po nové lásce, a přesto máš v srdci toho, kdo ti tolik ublížil," pravil Prachiel.

" Čím víc o tom přemýšlím, tím spíše docházím k poznání, že to já jsem mu celou dobu ubližovala, svou sobeckostí. Chtěla jsem, aby to bylo krásné, ale tak, jak jsem si to vysnila já. Nevnímala jsem, co si přeje on. A pak, když odešel, zuřila jsem, plakala, ale nic mi to nebylo platné," vzlykala Naděnka.

" Došla jsi k poznání, co znamená skutečně milovat. Chtěla jsi důkaz lásky každou chvílí, ale zapomněla jsi, že i tvůj milý měl city. Ale procitla jsi, a teď bys ho chtěla zpátky? Nebo snad toužíš po nové lásce, s někým jiným?"

" Chtěla bych jen jeho, ale copak je to možné? Už mě určitě nemá rád. Pokazila jsem všechno, co jsem mohla, a ztratila ho navždy. Tak moc bych chtěla být zase milována. Tak moc mi schází jeho objetí, pohlazení, polibky. Chtěla bych jen na malou chvíli cítit zase jeho blízkost."

" Cožpak jí necítíš? I tvůj milý uvědomil si mnohé, ale odvaha vrátit se zpět mu chybí. Ach, ta lidská odvaha. Proč vždycky, vy lidé, děláte přesný opak toho, co skutečně chcete? Když vidíš ho, potkáváš, neusměješ se na něho, a přitom bys mu nejraději skočila do náruče. Ani on se na tebe neusměje, míjíte se jako dva cizí lidé, a přitom po sobě tolik ve svých snech toužíte. Nerozumím vám, vždyť pro lásku je třeba také něco udělat."

" Ale co můžu udělat, když to byl on, kdo mě opustil? Moc mě bolí vidět ho, když nestojí o mou lásku. Nebo stojí?" zeptala se tiše.

" To víš, že o tvou lásku stojí, však bojí se tvé sobeckosti."

" Nemůžeš mu nějak domluvit? Aby se nebál, aby zjistil, jak moc jsem se změnila? Přeci bylo těch překážek už dost, a jestli mě miluje, jak říkáš, přeci bys mu mohl pomoci. Vlastně nám oběma bys mohl pomoci. Určitě se nechceš dívat, jak nám život utíká skrze prsty. Stárneme každým dnem, a přitom bychom mohli prožívat každý den spolu. Je mi líto každého dne, každé minuty, kdy jsme oba dva sami. Můžeš to pro mě udělat?" žadonila s pokorou v hlase.

" Pokud tak krásně žádáš, pak pomohu tobě i tvému milému. Ukážu mu tebe v pravé kráse, tvou změněnou duši, tvou lásku. Ale vykročit musí sám. Vložím mu do mysli i duše jen odvahu, kterou tak postrádá. Zbytek bude záležet na vás dvou." odpověděl Prachiel.

" Přijímám tvou nabídku a děkuji ti. Vím, že možná to nebude dnes, ale s tvou pomocí bude to v pravý čas. Jako bych cítila, že už teď jsme si blíže, než předtím, než jsi za mnou přišel."

" Jste si blíže každým okamžikem. Odvaha tvého milého brzy bude tak velká, že udělá první krok. Ty však, až ho zase potkáš, usměješ se na něho, neboť tak on pozná, že nadešel správný čas pro návrat. Nedej se odradit, pokud hned po prvním úsměvu nepadne ti do náruče, však tvůj úsměv bude znamenat víc, než si v tu chvíli dokážeš představit."

Jak Prachiel řekl, tak se také stalo. Naděnka čekala dlouhé týdny, než potkala svou lásku, a jeden jediný její úsměv prolomil ledy a byl počátkem krásného vztahu. 

Qaddis

Jindřiška byla smutná. Její jediná dcera odjela do zahraničí se školou na praxi, a ona se najednou cítila uvnitř strašně prázdná. Tyto pocity ostatně měla vždy, když nebyla rodina pohromadě, možná také proto, že měla strach, aby se někomu z její rodiny něco nestalo.

Uchýlila se tedy k andělu Qaddisovi , nyní potřebovala cítit jeho přítomnost více než kdykoliv předtím.

"Milý andílku Qaddisi, přijď ke mně a buď mi nyní na blízku," požádala ho.

V tu chvíli se objevil, s úsměvem na tváři, i jeho oči se na ni smály.

"Jindřiško, nebuď smutná. Vím, co tě trápí. Trápíš se však zbytečně, tvá dcera je v pořádku," utěšoval ji.

"Drahý Qaddisi, chtěla bych vědět, jak se má a co nyní dělá," vzlykala Jindřiška. Srdce ji bušilo strachem, i když věděla, že její strach je zbytečný. Vždyť i tento anděl vypadal šťastně, to ji však neuklidnilo.

"Tvá dcera se má velice dobře. Dívenky, se kterými je na pokoji, jsou přátelské. Nemá žádné problémy. Přes den se vzdělává ve firmě, chápe mnoho věcí. Se všemi si rozumí, cizí jazyk ji nečiní žádné potíže. Učí se spoustu nových věcí, je velmi bystrá. Ve volných chvílích chodí do města s ostatními, užívá si a nic ji netrápí."

"Tak to jsem moc ráda. Ale proč mi nepíše?" ptala se dál.

"Není to proto, že by na tebe zapomněla. Jen nemá signál, to je celý důvod. Zítra ti napíše přes internet, a ty se uklidníš."

"A jak jí chutná jídlo?" starala se Jindřiška.

"Jí vše, není vybíravá, a tamější jídlo ji velice chutná. Dostává velké porce, nemusíš mít obavy," řekl Qaddis.

"Není nic, co by potřebovala? Nestane se jí tam nic?"

"Nic nepotřebuje, má tam vše. O víkendu jede na výlet do vzdálenějšího města. Půjde do posilovny a do aquaparku. Také navštíví památky města, vidím její oči rozzářené štěstím. Proto se již o ni neboj. Má u sebe svého anděla strážného, který nedopustí, aby se jí něco stalo." odpověděl Qaddis.

"Děkuji ti za tvou podporu i pomoc. Mé největší přání znáš," řekla Jindřiška.

Anděl přikývl. "Přeješ si zdraví a štěstí pro tvou rodinu, ale toho se ti dostává požehnaně. Jelikož se k nám, andělům, chováš vždy s úctou, vždy ti rádi tvá přání vyplníme."

Qaddis se na Jindřišku usmál a zmizel. Jindřiška nyní pocítila nevýslovný klid v duši. 

Senguel

Rád bych se vám představil. Náš pán mi dal jméno Senguel. Narodil jsem se z první kapky vody, která ukápla Dgibrilovi z prvního pravého křídla. Tohoto andílka jistě všichni znáte, netřeba ho představovat.

Dohlížím na lásku vás, lidí. Láska je to nejdůležitější v Nebi, stejně jako na Zemi. S láskou vyslovujete svá přáníčka a my vám je s láskou plníme. Někdy se na nás hněváte, že musíte na svou lásku dlouho čekat. Není to náš úmysl. Konáme vše proto, abyste vy, lidé, byli šťastni. Někdy na to potřebujeme více času, než si dokážete představit i připustit. Bolí nás vaše slzy i to, jak na svých přáníčkách lpíte. Přitom potřebujeme i vaší malou pomoc.

Slýcháme, jak naříkáte, jak ti, kdož si lásky neváží, jí mají nejvíce. I oni si lásku zaslouží. Možná se se svou láskou hádají, možná svou lásku podvádí, a přesto jim láska náleží. Nevidíte do jejich srdcí, ani do jejich duše, jak se tedy odvažujete soudit je? Je to snad závist, že oni mají, a vy ne? Všichni si zasloužíte být milování a já jsem tu od toho, abych vám v tom pomohl. Tak proč mě o to nepožádáte? Tak moc čekám na vaše přání, na vaše zavolání. Někteří z vás myslí si, že svobodná vůle těch, které milují, je tak silná, že ji nic nedokáže zlomit. Ano, vy lidé máte svobodnou vůli, svobodně se rozhodujete, koho budete milovat, koho opustíte. Máte právo na odchod od toho, koho jste doprovázeli na jeho cestě. Máte také právo na návrat do takového vztahu. Pak je dobré, pokud zažijete také něco jiného s někým jiným, někdy je to jediná cesta k uvědomění si, co v životě skutečně chcete a s kým chcete skutečně být.

Poslechněte si tedy příběh dívky, která je už ženou a maminkou, z dob, kdy byla stejně smutná a nešťastná, jako mnozí z vás. Její příběh začíná, když jí bylo 30 let. V tu dobu se seznámila se svým budoucím manželem. Byl hodný a pracovitý, stejně jako ona sama. Zamilovala se do něho na první pohled. V té době myslela si, že je to navždy. Prožívali spolu krásné chvíle, podnikali spolu spoustu věcí, milovali se. Ale přestali se o svou lásku starat. Neprohlubovali svou lásku, protože byli šťastni. Tato dívka začala se zajímat více o to, co chce ona sama, než co by chtěl její nastávající. Láska se začala pomalu z jeho srdce vytrácet, až nadešel den, kdy ji opustil. Neměl žádnou jinou dívku, jen nechtěl žít ve vztahu, kde není svobodný.

Marně si lámala hlavu, proč to tak je. Dlouhé čtyři roky byli šťastni a najednou přišla velká rána. Bylo jí, jako by jí byl vražen nůž do srdce. Byla smutná a dlouhé roky plakala. Udělala pro návrat vše, co šlo, a přesto se jí zdálo, že to všechno bylo zbytečné. Pak, na konci svých sil, vzala tužku a papír a své přání na něj napsala. Byl to vzkaz plný lásky a uvědomění. Na listu stálo:

Mí andílci. Vím, že jste u mě, že mi stále pomáháte. Být sama tak dlouho je hodně vyčerpávající. Nechci jiného muže, jen toho jediného. Vím, že nemůžu mít všechno hned, ale tolik let o samotě a modlitbách přeci není krátká doba. Nic vám nechci vyčítat, naopak. Ráda bych vám za všechno poděkovala. Hodně věcí jsem si uvědomila, ale hlavně to, že nezáleží na tom, co chci já, ale co chce můj milovaný. V tom je asi ta pravá láska. Proto vás naposledy prosím o své přání. Přeji si, aby se měl můj milovaný dobře, aby byl šťastný a spokojený. Pokud by mohl být spokojený se mnou, budu tím nejšťastnějším člověkem. Toužím po jeho lásce, ale nechci ho za cenu, že mi ho dostrkáte, přeji si, aby přišel sám. Snad jen bych si ještě přála, aby si uvědomil, že jsem tu pro něho a čekám na něho. Budu tu čekat do konce svých dnů, a pokud je to možné, a bude to jeho velké přání, pomozte mu vrátit se ke mně. Přijmu cokoliv, pokud mám být sama, tak zůstanu sama do konce svého života, protože nikoho jiného milovat nemůžu. Pokud je však šance, a já věřím, že šance je, po tom, čím vším jsem prošla a co všechno jsem splnila, co jste po mně žádali, protože jistě byste mě netrápili zbytečně, ne, tomu nevěřím. Vím, že mi ho jednou přivedete a já vás nyní prosím o zázrak. Vím, kde jsem udělala chybu, a ne jednu, a jsem připravená ji už neopakovat. Promluvte naposledy do jeho duše, pokud je šťastný dnes, tak mu to z celého svého srdce přeji, pokud však šťastný není, povězte mu, že jsem se změnila, a jsem připravena učinit ho nejšťastnějším mužem na světě. O nic víc vás nežádám. Děkuji vám z celého svého srdce.

Lístek vložila do obálky, a uložila na místo, kde ho nikdy nikdo nenajde. Vložila ho tam i se slzami, které jí kanuly při psaní na tento list. A my jejímu přání vyhověli. Ukázali jsme mu ji takovou, jaká nyní je, oživili vzpomínky na to hezké, co spolu prožili. Několik nocí zdálo se mu jen o ní, a přesto nenašel odvahu jít za ní. Bál se, zda ještě po tak dlouhé době může. Vedli jsme tedy jeho kroky tam, kde se nacházela, a umožnili jejich setkání. A to setkání bylo začátkem jejich vztahu.

Ale proč vám to vlastně všechno povídám? Jen vás vedu, abyste věděli, jak své přáníčko napsat, abyste poznali, co skutečná láska obnáší. Ne slzy a bolest, ale uvědomění si, že vaše štěstí nastane pouze tehdy, když učiníte někoho jiného šťastným. Možná nyní vezmete i vy do rukou list a napíšete své přání, ze dna vašeho srdce. Protože jen vaše srdce je hnacím motorem k lásce. To, co máte ve svých srdcích, zrcadlí se i ve vašem životě. Pokud tam máte lásku a dobrotu, pak lásku a dobrotu vyzařujete a přitahujete lásku do svého života. Pokud tam máte hořkost, přitáhnete pouze další hořkost. Mým posláním není kázat vám a nařizovat, ale přivést vás na cestu skutečné lásky.

Možná teď, když tato má slova slyšíte, nebo čtete, cítíte kolem sebe teplo, nebo cítíte jemnou vůni růží. To já vám dávám znamení, že jsem u vás a jsem připraven vás vyslechnout a dopomoci vám k lásce, štěstí a spokojenosti.